Projekce

Úkolem podvědomí a nevědomí je nás chránit. Dělá to svědomitě a snaží se nás chránit i před tím nepříjemným, co je uloženo hluboko v naší mysli. Na předchozích stránkách jsme se seznámili s tím, že se jedná primárně o dvě věci:

  • Skrytá vnitřní přesvědčení spojená s emocionálně bolavými místy
  • Skrytá vnitřní přesvědčení spojená s naším vnitřním stínem (s jehož vznikem ovšem také byla často spojena emocionální bolest)

Podvědomí a nevědomí nás chrání v podstatě dvěma způsoby. Prvním způsobem je mechanismus potlačení, kdy se vzpomínky na danou událost zasunou tak hluboko, abychom si na ně pokud možno nemohli vzpomenout. Potlačení si můžeme představit jako již dříve zmíněnou situaci, kdy si do vody schováváme „vypůjčený“ míč. Mechanismus potlačení funguje obecně, ukázali jsme si jej v příběhu Karla.

Druhým způsobem ochrany je, že se nás podvědomí a nevědomí snaží zbavovat toho, co nás uvnitř tíží. Dělají to tak, že nás ponoukají, abychom to, co nás uvnitř tíží, nebo co vnímáme jako vnitřní deficit, „přehodili“ na někoho jiného. Tento jev bychom dokázali vypozorovat v příbězích Aleny i Karla, ale abychom si jej dokázali snáze představit, uveďme si ještě jeden jednoduchý příklad.

Řekněme, že kdysi dávno nám maminka zakázala jíst čokoládu. My jsme ji samozřejmě jedli potají a maminka nás načapala s ušmudlanou pusou. Zahartusila, my jsme zapírali, a ona rozzlobeně řekla: „Jsi podvodník a lhář, nemám tě ráda!“ Od té doby jste to možná dávno zapomněli, ale někde v hloubi to přesto zůstalo: „Jsi podvodník a lhář…“ S tím se nežije nijak příjemně, a navíc to způsobuje skrytý strach, že kdyby to náhodou byla pravda a lidé se to dozvěděli, neměli by nás rádi. Abychom tomu zabránili, podvědomě používáme obranný mechanismus projekce: To, co nechceme nést v sobě, a nechceme, aby se to dostalo „na povrch“, nevědomě přemísťujeme pomocí projekce mimo nás – promítáme to na jiné lidi. Vidíme to na nich a mnohdy nám připadá, že nám tito lidé svým chováním doslova sypou sůl do očí.

Skutečnost je taková, že nám jiný člověk svým chováním často „zrcadlí“ to, co nechceme, nemůžeme nebo nedokážeme uvidět a přiznat uvnitř v sobě. Obojí se zpravidla odehrává na nevědomé úrovni. Existuje ještě druhá možnost, a to ta, jiný člověk má nebo umí něco, co my nemáme nebo neumíme. Vnitřně to chápeme jako deficit, resp. jako určitou „vadu“, a na tom druhém nás to proto štve. V obou případech to však vypadá, jako by mezi námi dvěma bylo umístěno zrcadlo:

Z toho vyplývá velice důležitá skutečnost – to, co nám na jiných lidech vadí nebo nás to pohoršuje či vnitřně zasahuje, zpravidla ukazuje na něco v nás:

  • Bud něco, co si neseme uvnitř a pokoušíme se to skrývat (typicky nevědomě)
    – tedy máme to, ale nechceme to,
    nebo naopak
  • něco, co bychom rádi měli, ale nemáme, a vnímáme to jako deficit (typicky nevědomě)
    – tedy nemáme to, ale chceme to.

Na tomto místě je třeba dodat, že „zrcadlo“, které nám nastavují jiní lidé, není vždy rovné a čisté, ale bývá všelijak pokřivené a zaprášené. To znamená, že  nemusí být na první pohled zřejmé, co nám ten druhý zrcadlí. Avšak není ani nutné se snažit na to stůj co stůj přijít. Princip projekce je obecně platný. Kdykoliv jsme vůči jinému člověku kritičtí, nebo ho odsuzujeme, nebo nás nějak jinak emocionálně zasahuje, stačí si uvědomit, že to ukazuje na něco v nás, co ještě není vyřešeno. Pak typicky stačí, když to danému člověku prostě odpustíme (tímto výrokem jsme předběhli do následující části těchto stránek).

Projekce hraje roli také v mechanismu „emoce – přesvědčení – vzorec“, který jsme i s obrázkem uvedli výše … v tomto případě pomáhá Aleně vidět na jejích partnerech protiklad toho, co sama v sobě pravděpodobně vnímá jako deficit.

Karel naopak promítá na své kolegy svá vnitřní přesvědčení  „Nikdy nebudeš dost dobrý“, „Jsi nespolehlivý“,  „Nedá se mi věřit“. Šéfová Karlovi navíc nevědomky zrcadlí to, jak se k němu chovala jeho maminka.

O tom, jaké projekce hrály roli v bouřlivé reakci Petry ve třetím příběhu, už můžeme zpětně jenom spekulovat. Popřemýšlejme proto nad tím, jaké projekce by mohly být „ve hře“ v případě Pavla a Slávky… Můžeme se domnívat, že tabu, které Pavel se Slávkou sami sobě nastavili, rozšířilo seznam věcí, které musejí nést ve svém vlastním „stínu“ („stínem“ jsme se zabývali výše na stránce Stín a potlačení). „Prohřešek“ Petry, kterého se dopustila svým rozvodem, pak mohl stačit k tomu, aby si Pavel se Slávkou nevědomě ulevili od tíhy svých stinných stránek tím, že některé z nich na Petru nevědomě promítli.

Vrátíme-li se k příkladu míče, který schováváme pod vodou, pak si mechanismus projekce můžeme představit jako situaci, kdy už míč nemůžeme pod vodou udržet, a hodíme jej proto někomu jinému, aby to vypadalo, že si jej „vypůjčil“ on.

Komentáře nejsou povoleny.