Druhý příběh

Karel je úspěšný muž. Od té doby, co s vyznamenáním ukončil vysokou školu a prošel několika zahraničními stážemi, pracuje na své kariéře. Důsledně se přitom drží zásady „neohlížej se za minulostí a ničeho se neboj“. Je stále svobodný a ve svých 41 letech už to dotáhl slušně vysoko, na úroveň vyššího manažera velké mezinárodní banky. Řídí několik desítek lidí a stejně jako na sebe má i na své podřízené velice vysoké nároky. V práci je zpravidla první a často odchází pozdě večer. Zakládá si na tom, že všechno, co „jeho“ lidé dělají, si osobně osahal, a kohokoliv ve svém týmu by dokázal zastoupit. Také to mnohdy dělá, a pokud někdo nedodá výsledek podle jeho představ, dotáhne danou věc k dokonalosti sám. Karlova šéfová je přísně vypadající padesátnice. Není nikdy s ničím spokojená, na všem hledá chyby a nejednou Karlovi řekla, aby si v tom či onom vzal vzor z jiných oddělení. Karel se proto snaží se jí podle možností vyhnout. Velice dbá na svou image a slabiny, o kterých tuší, že má, důsledně střeží před okolím. Občas na sobě už pociťuje únavu, ale ani to by nikdy nepřiznal. Když potřebuje „dobít baterky“, zajde si do fitka, na lezeckou stěnu nebo do luxusního podniku, a všechno je pak zase dobré. Tedy až donedávna to takhle bylo…

V poslední době Karel začal mít problémy se spaním. Budí se uprostřed noci a do rána pak nezamhouří oka. Hlavou se mu jedna přes druhou honí myšlenky, a nedají mu usnout. Většina z nich se točí okolo jeho práce a kariéry. Znovu a znovu se mu v hlavě přemílá, jak se kdo zachoval, co kdo řekl, co tím asi myslel, a zda to může znamenat nějaké riziko či dokonce ohrožení Karlovy pozice. Navíc se všiml, že se mu do jeho nočních bdění začaly vracet i vzpomínky na některé nepříjemné situace z dětství. Čím víc se je snaží zapudit, tím dotěrněji se připomínají. Obzvláště dvě vzpomínky z dětství se do Karlových nocí vkrádají často.

První vzpomínka je z doby, kdy mu bylo asi šest let. Maminka tehdy dala Karlíkovi peníze a poslala ho koupit máslo. Jenže on se cestou do obchodu potkal s kamarádem Jirkou, který šel koupit mrkev. Slovo dalo slovo a oba hoši místo v obchodě skončili v cukrárně, kde obnos určený na nákup projedli. Skončilo to sprchou výčitek ze strany maminky („Jsi lump a podvodník!“, „Jsi nespolehlivý a nedá se ti věřit!“, …) a nato výpraskem od táty.

Druhá vzpomínka je na školní léta. Karlík měl vždy samé jedničky a když domů nesl vysvědčení, byl rozechvělý očekáváním maminčiny pochvaly. Maminka však jeho výkon zpravidla ohodnotila slovy „No to očekávám jako samozřejmost. Podívej támhle Anička, ta má jedničku i z klavíru a ještě chodí do sboru a na angličtinu, zatímco ty po odpolednách lepíš letadýlka“. V probdělých nocích se Karel nejednou přistihl, jakoby se mu vracely již dávno zapomenuté pocity – stud, bezmoc, vztek, i divné sevření na hrudníku a okolo žaludku.

To celé Karla unavuje a zneklidňuje. Má pocit, že to nabourává jeho hodnoty, styl, životní filozofii. Dokonce se přistihl, jako by mu někdy, když nemůže spát, v hlavě zněla v překroucené formě ozvěna maminčiných slov. „Jsi nespolehlivý … nedá se ti věřit … nikomu se nedá věřit … nikdo není spolehlivý … nikdy nebudeš tak dobrý, jako Anička … měl by ses za sebe stydět … styď se …“

V práci to ovšem nedává najevo a ani zanic by se s tím nikomu nesvěřil. Má pocit, že kdyby to udělal, úplně by ztratil tvář a připadal by si jako ztroskotanec. Uvnitř však začíná být z toho všeho nejistý. Karel je, aniž to zatím tuší, v červené zóně života, podobně jako Alena v prvním příběhu.

Poznámka: Zatímco různé varianty tohoto příběhu se už mnohokrát odehrály, jména jsou smyšlená a netýkají se žádných konkrétních osob – případná podobnost je čistě náhodná.

Komentáře nejsou povoleny.